Poslední dobou se stále častěji veřejnost setkává s názorem, že souhvězdí Hadonoše by se mělo brát v úvahu při sestavování horoskopů. Proto je potřeba některé věci uvést na pravou míru, srozumitelně vysvětlit jak to vlastně v astrologii a se souhvězdím Hadonoše je a proč se v horoskopech s tímto souhvězdím nepracovalo a dodnes nepracuje.
Ve všech esoterických disciplínách se musíme učit pohlížet na věci, aniž bychom je současně hodnotili. Vesmír není ani dobrý ani špatný, je prostě tady. I příroda na naší planetě žije a vyvíjí se podle svých vlastních zákonů, které mají neutrální hodnotu a které platí pro všechny stejně. Nenadržuje žádnému živočichovi, nerostu nebo rostlině, všichni přijdou na svět, žijí a nakonec uhynou, zemřou nebo zaniknou podle stejného životního zákona a všichni se účastní svým způsobem boje o přežití.
Hodnoty vytvořil člověk sám, protože začal věci posuzovat podle svého vlastního měřítka. To, co je k jeho prospěchu, označuje jako dobré, to, co se mu z nějakého důvodu nehodí a přináší mu jakékoli potíže, je pro něj špatné. Plevel, který roste na zahrádkách, loukách, komáři, mouchy, které nás v létě obtěžují, prach, který si sedá na naše předměty, roztoči, jež jsou v našich lůžkovinách, jsou špatní jen z našeho lidského pohledu a hlediska, protože nepatří do našeho lidského životního plánu. Ony samy však žijí svůj život podle přírodních zákonů. My, lidé, udáváme měřítko, co je užitečné a co ne. Onemocníme-li, považujeme nemoc za špatnou, protože poruší běh našeho života a našeho konání, avšak velice často nás tato nemoc chce upozornit na to, že jsme nějak vybočili z rovnováhy. A tak horoskop není ani dobrý ani špatný! S těžkostmi se setkáme tehdy, máme-li jiné představy o vlastním životě a jiná přání, než je možné uskutečnit. Tato přání a představy však opět vznikají v našem mozku pomocí různých vzorů, které na základě morálky a výchovy, náboženství, zvyklostí přejímáme od našeho okolí.
Astrologie je komplikovanější, než jak nám ji líčí různé zábavné časopisy a co využívají různí skeptici a chytráci, vědci k jejímu znevažování. To, co se rozumí pod pojmem „hvězdné“ nebo „zvěrokruhové“ znamení, představuje postavení Slunce v daném znamení podle data narození. Ostatní neméně důležité faktory horoskopu, postavení a poloha jiných planet, bodů atd. (symbolů) nejsou přitom skeptiky atd. brány prakticky vůbec v úvahu. Pro ně je hlavním ukazatelem Slunce v souhvězdích v prostoru – /hvězdného pozadí/ a složka času je opomíjena. Je to schválně?
Psychologie rozlišuje dvě hlavní vrstvy duše: vědomí a nevědomí. Část našeho vnímání a našeho projevu je tedy vědomá, část nevědomá. Nevědomí je část naší duše, ke které rozumem a myšlením nemáme přístup. Naši duši si můžeme představit jako strom s korunou a kořeny: kořeny stromu, které z povrchu země nevidíme, musí existovat, aby strom mohl žít. Tak i my nutně potřebujeme nevědomí.
Horoskop zrození stanoví pro člověka v kontinuu času a prostoru nějakou strukturu, kterou lze považovat pro současný stav vývoje za jakousi „operační základnu“. Tato struktura tvoří „kříž života“ a tím pádem i kříž současné inkarnace. Hlavní vodorovná osa ascendent / descendent (dále AC/DC) i svislá osa Medium coeli / Immum coeli (dále MC/IC) mu propůjčují jakýsi rámec aktivit osobního bytí, všeobecně označovaný za životní oblasti. Označení těchto oblastí je sice pro všechny stejné, ale osobní horoskop ukazuje a prozrazuje individuální možnosti jednání, získávání zkušeností v jednotlivých oblastech, jež se podstatně odlišují od druhých. Jednotlivci naznačuje nejpřirozenější a nejlepší cesty, jak dospět k sobě samotnému, jak se vyjadřovat a dosáhnout dokonalosti. Osy horoskopu lze srovnat s „kanály“, jimiž proudí síla jednotlivých znamení. Napájení energií individuální výraz jednotlivce a tak mu dodávají jedinečnost výměny reakcí a zkušeností. Takže každý horoskop zrození představuje potencionální jednotu, zobrazení archetypu rozvíjející se osobnosti. Kdybychom mohli vyjadřovat základní myšlenku, vyjádřenou tímto horoskopem, nezávisle na okolí a společensko-kulturních vlivech, byli bychom absolutně bezvadným člověkem v této části celku. Jen takto lze chápat výzvu „Staň se tím, čím jsi“.
V průběhu našeho vývoje se nám pořád naskýtají nové možnosti rozšiřování vědomí (Jupiter), takže můžeme rozpoznávat analogie a podobnosti v našich zkušenostech (Merkur). Nemusíme nutně projít všemi formami zkušeností (Saturn), nýbrž se můžeme postupně osvobozovat od útrap karmy. Hlavní osy AC/DC a MC/IC dělí kruh momentálních životních témat a zkušeností na horizontální a vertikální části, na pravou a levou polovinu, jakož i na horní a dolní polovinu. Tvoří novou strukturu v rámci celkového prostoru, obklopujícího znovuzrozeného jedince. Hlavní osy jsou tedy rovněž výrazem formy jeho dosud vytvořeného pole vědomí. Jsou křížem jeho nové inkarnace. S tímto křížem se setkáváme ve všech náboženstvích a světových názorech jako je symbol čtyř světových stran, nahoře a dole, uvnitř a venku, subjektu a objektu, já a ty. Tento kříž určuje formu a strukturu, které by měly podpírat integrační proces osobnosti. Jedná se tedy o jakousi mapu inkarnace.
Zpráva o astrologii v časopise Psychologie Heute, 3/1976
„Je prostě omylem myslet si, že síly, jež hvězdy a planety v okamžiku našeho zrození vyzařují, mohou nějakým způsobem ovlivnit naši budoucnost… Domníváme se, že je nejvyšší čas, abychom odhalili a odmítli arogantní nároky astrologických šarlatánů.“
Tyto věty pocházejí z prohlášení, které podepsalo téměř 200 nositelů Nobelovy ceny a řada dalších předních evropských a amerických vědců. „Jsou astrologové, kteří věří, že hvězdy a planety vyzařují zvláštní, dosud neobjevené paprsky nebo vibrace. Bart Bok poukazuje na to, že všechna tato nebeská tělesa mají tutéž strukturu a platí pro ně zvláštní tytéž fyzikální zákony. Proto je naprostým omylem, jestliže se někdo domnívá, že tato tělesa mohou nějakým odlišným způsobem ovlivňovat život člověka. Stejně tak je nepochopitelné, proč hvězdy působí právě v okamžiku narození člověka.“
To totiž skuteční astrologové ani nikdy netvrdili. (Je opravdu zajímavé, jak se tolik vzdělaných lidí vyjadřuje k věcem, které astrologové nikdy netvrdili – asi záminka, jak zneuznat něco, co vědci nestudovali a na základě pouhých domněnek, mýtů a předsudků něco dehonestovat).
Totiž – astrologové si nemyslí, že paprsky nebeských těles mohou nějak ovlivňovat člověka v okamžiku jeho narození. Astrologie vychází z názoru, že postavení planet, Temné hmoty a Temné energie (dohromady tvořící 100% vesmíru: což je tvořeno ze 4% vším co svítí a lze spatřit, 23% patří Temné hmotě a zbývajících 73% vesmíru obsahuje Temnou energii, která ve vesmíru údajně vytváří inflaci – rozpínání) odráží strukturu silového pole na Zemi (z hlediska pozorovatele). Lze-li vyvozovat vznik a děje ve vesmíru jen dle pouhých 4% viditelného universa – toť otázka.
Astronomové dnes tvrdí – cituji z knihy „Náš Vesmír“ jejímiž autory jsou: J.Dušek – J.Grygar – Z. Pokorný – viz strana číslo 251
„Velký třesk – počátek rozpínání vesmíru, počátek plynutí času (před velkým třeskem čas neplynul, vůbec neexistoval, takže nebylo žádné „předtím“). Velký třesk není výbuchem v prostoru, je to exploze prostoru samotného. Při ní – doslova z ničeho (nebyl tu ani prostor, ani hmota, ani čas) vznikl náš vesmír“. – konec citátu. Zde člověka napadne otázka: „A jak to víte slovutní spekulanti?“
Prof. Michio Kaku – Teoretical Physicist /USA/ tvrdí v dokumentu: „Jak funguje vesmír“ – cituji: „V prvním okamžiku stvoření v první vteřině prostor a čas, hmota a energie, všechno se dalo do pohybu. V tomto výbuchu začal existovat časoprostor a tím se zrodil vesmír.“
K tomu dodává profesor Lawrence M.Krauss – Cosmologist: „V první vteřině se toho nejspíš stalo víc než se stalo a stane v celé existenci vesmíru“. „Při Velkém třesku nevznikla pouze hmota. Vznikl celý Vesmír, časoprostor“. /tím měl na mysli Planckův čas = čas rozdělený na malinkaté časové úseky/ – deset na minus čtyřicátou třetí.
Vytvořit čas, prostor a všechno ostatní je docela pěkný trik. Zcela jistě se to stalo, ale fyzikové stále nevědí jak! Ale skoro všichni vědí že to tak skutečně bylo, alespoň to tvrdí.
„Nevíme proč to třesklo, nevíme co třesklo ani jak to třesklo“. – Michio Kaku – Teoretical Physicist v dokumentu.
Inu a pak že astrologie je „pavěda“. Vědí jenom to, že najednou vznikla veškerá existence. V době kdy na hodinách byla nula.
„V té chvíli všechno co dnes vidíme stamiliardy galaxií, stamiliony hvězd, tohle všechno bylo stlačeno do prostoru, který byl nekonečně malý“. „První vteřina byla nejdůležitější vteřina v životě vesmíru a ten v ní prošel více fázemi, než v celé následující době.“ – profesor Lawrence M. Krauss.
Inu věřte nevěřte. Bylo to prostě tak, my to víme. Všechno co dnes existuje vzniklo z ničeho.
V souvislosti s tím člověka napadne citát od Z. Freuda: „Blud samozřejmě neodhalí ten, kdo jej sám sdílí“. – Bohužel, taková je dnes věda – založená na teoriích, výpočtech a i na mnoha spekulacích měnících se s každou novou generací vědců. Jak je to dlouho, co slovutní vědci tvrdili, že Mléčná dráha – naše Galaxie je celý vesmír?
Ale k astrologii:
Každá planeta symbolizuje jeden ze základních životních principů, projevujících se zcela odlišným způsobem u člověka, zvířete, rostliny a minerálů. Postavení planet na nebi není tedy příčinou toho, že daný člověk má ty či ony vlastnosti a zájmy, ani není příčinou určitých událostí, nýbrž má symbolický charakter. (Toto ovšem různým chytrákům, skeptikům a odpůrcům astrologie uniklo. Odsuzovat něco na základě neznalosti základních faktů…?) Planeta vždy symbolizuje určitou sílu, ale tato síla nemá svůj zdroj v tomto symbolu. Každý člověk se pohybuje v adekvátním silovém poli. Toto silové pole se symbolicky odráží v poloze planet na obloze (viděno z pohledu ze Země). Grafickým znázorněním postavení planet v okamžiku narození je horoskop.
Pomocí horoskopu je astrologie s to zachytit určitou konstelaci energetického pole. Je podobenstvím niterné duševní konstelace, tedy psychické struktury člověka, k níž se váže určitý osud, nebo jinak řečeno, která přitahuje nebo vyvolává určitou životní cestu a chování. Tato struktura není statická, nýbrž se neustále vyvíjí. Symbolika se vytváří již tisíce let v mnoha kulturách po celé planetě. Specifické postavení planet v okamžiku narození každého člověka signalizují určité vlohy, směřující k realizaci, protože každá psychická dispozice má tendenci probudit se k životu.
Vše ve vesmíru je neustále v pohybu, takže vliv sil na narozeného člověka je vždy odlišný, což platí i u dvojčat, trojčat atd. narozených krátce po sobě. Vždyť Země okolo Slunce obíhá rychlostí rovnající se téměř 30 km/ s. A navíc se otáčí, rotuje okolo své osy. Slunce s celou Sluneční soustavou obíhá okolo jádra naší Galaxie; rychlost Slunce + sluneční soustavy kolem středu Galaxie je: 961 200 km/hod; tj.: 267 km/sec. Ale ani toto není zdaleka všechno. I celá naše Mléčná dráha (Galaxie) se pohybuje vesmírem a je přitahována galaxií v Andromedě. Mléčná dráha (Galaxie), galaxie v Andromedě a řada dalších galaxií v okolí je rovněž v pohybu a reaguje na vesmírné síly místní skupiny galaxií. Vliv na nás a naši sluneční soustavu má především: Gravitace, Temná hmota a Temná energie. Jakou silou konkrétně sice vědci přesně neznají, ale vědí, že astrologie se mýlí. Co na tom, že se jí věnují nejlepší mozky lidí jednotlivých civilizací světa v údobí tisíců a tisíců let. Ano všichni tito lidé minulosti se mýlili a naši slovutní vědci a skeptici to již dnes vědí.
Tomu, kdo tomuto probuzení do nově narozeného člověka napomáhají jsou rodiče, vychovatelé, okolní svět, společnost i tendence společnosti v níž člověk vyrůstá, ale i tendence doby.
Kde však tyto dispozice vznikají?
Chceme-li skutečně a pravdivě odpovědět na tuto otázku, je třeba vrátit se v čase nazpět do doby před narozením a povšimnout si faktorů, které působily v době těhotenství a které spoluurčovaly tzv. „Prenatální psychické dispozice“ (a které tedy nelze považovat za jediné faktory podmiňující osud člověka).
Je zřejmé, že pocity, afekty, nálady a stanoviska rodičů se již v průběhu těhotenství přenášejí na budoucí dítě. Každý zážitek matky – radost, zlost nebo bolest se vtiskuje – do dušičky dítěte vznikající v lůně jeho maminky.
Jestliže například matka byla nucena během těhotenství vyřizovat dědické spory, sváry s budoucí babičkou (její matkou, otcem) nebo dohady v zaměstnání či na Úřadech práce apod., zanechalo to jistě své stopy na psychice dítěte. Ovlivnilo to životní faktor, jež můžeme nazvat jako „právo a veřejnost“: tento faktor má pro budoucí život dítěte velký význam a lze jej rozpoznat i na konstelacích jeho horoskopu. Ač se matka snaží být v průběhu těhotenství veselá a šťastná, a to i v situaci, kdy je nucena čelit všelijakým nepříjemnostem, není to nic platné, protože nevědomí matky, a tím i embryo, jež má velice úzký vztah k matčinu nevědomí, nelze nijak oklamat. Tak se již během těhotenství utvářejí u dítěte nejrůznější psychické predispozice, které později, po narození dítěte, nabývají dále na intenzitě.
Dítě přichází na svět v tom okamžiku, kdy tyto prenatální psychické dispozice jsou v jádru hotové a kdy se vnitřní konstelace ocitá v souladu s vnějším postavením planet, respektive s vnější konstelací kosmické energie. I v případech, kdy je porod dítěte lékaři uměle urychlen, nebo v případě „nedonošeného děcka“, napomáhají lékaři jen realizaci uvedeného souladu.
Vše co dítě prožilo nejprve en miniature, prožívá pak ve velkém, přičemž toto „velké“ je jen opakováním toho „malého“ na nové symbolické rovině. Tak obsahuje každá rodina en miniature všechny tradice, normy, hiearchické struktury apod., které se vyvinuly ve společnosti, kde se vyskytují ve „velkém“. Dokonce i zdánlivě triviální zkušenosti a zážitky, jako nálada při jídle, obřadnosti při usínání a při vykonávání osobní hygieny, způsob, jakým se rodiče chovají při návštěvách, toto vše a mnohem více preformuje psychiku dítěte a projeví se později, na jiných symbolických rovinách. Tak jsou zdánlivě nové zážitky ve skutečnosti jen zrdcadlením minulosti. Život je uvědomováním si prapůvodních zážitků; ve stále nových symbolických variantách se setkáváme sami se sebou.
Slunce, Luna a ascendent jsou tři základní prvky, které tvoří základ charakteru každého člověka.
Dalšími důležitými prvky jsou: Medium coeli (střed nebe) a Immum coeli (hlubina vesmíru) osy horoskopu.
Slunce je zdrojem života, představuje jádro naší osobnosti, jeho umístění v horoskopu pak představuje místo, kde se budeme realizovat. Umístění Luny (Měsíce) odpovídá naší pocitové oblasti, její umístění pak vypovídá o průběhu našich všedních denních záležitostí a rovněž záležitostí spojených s rodinou. Ascendent – je místo, obraz horizontu, který právě vycházel nad obzorem v okamžiku narození – z pohledu a z místa, města, kde se člověk narodil – ukazuje především, jak působíme na své okolí. Dále jsou výklady postavení osobních planet, které výklad doplňují a jsou rovněž velmi důležité. Z těchto planet Venuše odpovídá za vztahové záležitosti, přitažlivost osobnosti. Mars je planetou sebeprosazení, aktivity. Merkur vypovídá o kontaktech se světem a o rozumových schopnostech.
Planety vzdálené – Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, a dále malá tělesa Pluto, Makemake, Eris, Haumea atd. se rovněž podílí svými nemalými symbolickými vlivy na život člověka i společnost. (Rovněž v horoskopu má vliv postavení tzv. hypotetických bodů – Černá Luna /Lilith/; severní Dračí uzel a jižní Dračí uzel. Rovněž hypotetický bod nazývaný „Isis – Transpluto“ atd. Aspekty mezi jednotlivými planetami a body horoskopu jsou vypočítány podle úhlů, které mezi sebou tělesa a důležité body svírají. Rozlišujeme aspekty hlavní a vedlejší = příznivé (trigon, sextil) a aspekty nepříznivé (opozice a kvadratura). Někdy jsou důleité i aspekty menší „poloviční“ i s jinými vzájemnými úhly, jsou ale – slabší. I ony jsou mnohdy důležité a dokreslují danou situaci. Zvláštní aspekt je konjunkce, (poloha, kdy se planety či body v horoskopu jakoby překrývají), která může být příznivá i nepříznivá, vždycky ale přitom záleží na celkovém postavení v horoskopu.
Nelze proto brát vážně různé „horoskopy“ v časopisech, TV atd. Tam vycházejí obvykle jen předpoklady mentální pozice Slunce ve znamení případně Měsíce, Venuše a Marsu. Není možné, aby všichni lidé, kteří se narodili ve stejný den a na různých místech planety Země (muži i ženy rozdílného věku – děti, střední generace i staří lidé) měli stejné „předpovídané děje a události“ na severu, rovníku i na jihu v ten který den. Je to to, co v očích skeptiků a vědců hraje výraznou nechuť skutečně uznat astrologii, tuto prastarou vědu za vědeckou. Na tom však nezáleží. Astrologie tu existuje mnohem déle než astronomie, která se mimochodem právě z astrologie vyvinula, což mnoho astronomů ne a ne zkousnout. Fakt, že astrologie tu byla ještě před astronomií je pro některé stále nepřijatelné, byť je to prostý fakt.
Hodně lidí na planetě Zemi uznává mnoho rozdílných náboženství, ač také neexistují důkazy o existenci Boha či Bohů a i zde je prakticky všechno založeno jenom na víře. Moc církví, jejich tradice má na jednotlivé členy skeptiků silný vliv, neboť mnozí z nich jsou sami věřící a to samo ukazuje na fakt, že něco /náboženství a víra v zázraky/ se uznává a něco nikoli. Proti církvím a víře si netroufají vystoupit, je totiž mnohem mocnější, vlivnější a oni to moc dobře ví. Chybí stejný – vědecký postup při posuzování, objektivita se kterou tak rádi argumentují.
To, že Slunce není osamocené a ani nijak zvláštní, o tom se lze přesvědčit za temné jasné noci, kdy se nad námi rozprostírá nebe plné třpytících se hvězd. (samozřejmě, pokud nám v tom nebrání světelný smog z veřejného osvětlení, továren, dopravy apod.) Nejedná se o nic jiného než o velké množství vzdálených hvězd – jiných sluncí. Mnohá jsou menší než naše Slunce, nacházejí se ale relativně blízko, jiné svojí velikostí naší mateřskou hvězdu mnohokrát překonávají, jsou ale velice daleko.
Hvězdy a souhvězdí.
Aby se lidé dokázali na obloze orientovat a mohli sledovat zdánlivý pohyb Slunce, Měsíce a planet po obloze, vytvořili si souhvězdí. Nebeský řád jim pomáhal určit správný okamžik setby a sklizně. Většinu souhvězdí, jež známe na naší obloze, jsme převzali ze staré Babylonie a Egypta. Postavy nebo předměty, jejichž označení tyto a i jiné národy souhvězdím přisoudili, pocházejí z mytologie. Řekové a Římané tyto názory a znalosti převzali, obměnili je a přizpůsobili vlastním představám. Také na jiných místech světa viděli lidé v množství hvězd různé postavy a tvary. Indiáni Střední a Jižní Ameriky, staří Číňané, australští Aboroginci a mnozí další si vytvořili svá vlastní souhvězdí, jejichž seskupení hvězd se ale díky globálnímu rozšíření a dominanci evropských kultur nedokázala mezinárodně prosadit. Dodnes se ovšem na určitých místech používají a jsou předmětem intenzivního kulturněhistorického výzkumu.
Jména souhvězdí
Dnes existuje 88 mezinárodně uznávaných souhvězdí. Jejich jména a hranice pevně stanovila Mezinárodní astronomická unie v roce 1922. Jména souhvězdí severní oblohy a částí souhvězdí jižní oblohy, která jsou viditelná z Evropy a Orientu, jsou babylonsko-řeckého původu. Naopak souhvězdí pojmenovaná až v novověku při objevitelských cestách, a to především v nejjižnějších částech jižní oblohy, nesou označení přístrojů (například Vývěva; Dalekohled; Chemická pec) nebo kdysi exotických zvířat (například Tukan; Páv; Létající ryba).
Názvy hvězd
Za jasných nocí daleko od velkých měst, například vysoko v horách nabo na otevřeném moři, lze na obloze spatřit okem asi okolo 2000 – 3500 hvězd, ve městech pro navyšující se světelné znečištění uvidíme podstatně méně. Mnohé jasné hvězdy mají i neobvyklá jména. Jako příklad si uveďme názvy hvězd známého zimního souhvězdí Orion. Betelgeuse, Rigel, Bellatrix, Saiph atd. V souhvězdí Velkého vozu u nás dobře známého jsou třeba hvězdy Mizar, Alcor atd. Tato jména pocházejí většinou z arabštiny, neboť Arabové převzali po zániku řecko-římské kultury její astrologické a hvězdářské znalosti a vědecká díla (například Ptolemaiovy spisy) a dali nejjasnějším hvězdám v souhvězdí svá vlastní jména, která mají dodnes. Na hvězdných mapách nalezneme vedle jmen hvězd v souhvězdích také malá řecká písmena, kterými jsou označeny všechny, i nepojmenované hvězdy souhvězdí. Nejjasnější hvězda v souhvězdí je zpravidla označena řeckým písmenem alfa, druhá nejjasnější hvězda beta, a tak dále podle klesající jasnosti. Pokud písmena nestačí a v souhvězdí se nachází hvězd více, například v detailních mapách a v obsáhlých katalozích, dostávají hvězdy čísla.
Sférické souřadnice
Abychom mohli na obloze určit přesné místo nějakého objektu nebo události, kupříkladu výbuch supernovy, cefeidy atd. používají astronomové podobnou souřadnicovou síť jako geologové na Zemi. Získá se jednoduchou projekcí zeměpisných souřadnic na oblohu. Na obloze nalezneme dva světové (nebeské) póly, body na obloze, na které míří zemská rotační osa a kolem kterých se zdánlivě noční obloha otáčí. Dále zde nalezneme nebeský rovník, který, stejně jako ten pozemský, představuje nejširší nulovou rovnoběžku. Zatímco v blízkosti nebeského severního pólu se nachází jasná hvězda Polárka, na jižní obloze takový zřetelný bod schází. Oblohu severní polokoule „zdobí“ 32 souhvězdí, na jižní polokouli je jich 47 a devět souhvězdí se rozprostírá z části na obou polokoulích (k nim třeba patří Orion, Štír apod.).
Souhvězdí v běhu ročních období / výše na obrázku jsou zimní souhvězdí/
Bez ohledu na to, na které polokouli se budete jako pozorovatel nacházet, se bude pohled na hvězdnou oblohu měnit v průběhu roku. Proto má každá roční doba svoje charakteristické souhvězdí, což se nejvíce týká oblastí po obou stranách zemského rovníku. (V blízkosti pólů se napak nebeská situace nemění – souhvězdí zde během roku nezapadají, jsou tak zvaně cirkumpolární). Důvodem je oběh Země kolem Slunce, který dopřává noční straně měnící se výhled do vesmíru. Proto máme rozdělení na jarní, letní, podzimní a zimní souhvězdí.
Zvířetník a ekliptika
Zvířetníkových souhvězdí je pouze dvanáct a nachází se v úzké (8 stupňů široké) zóně po obou stranách kružnice, která je vůči nebeskému rovníku nakloněna v úhlu 23,5 stupně. Jde o ekliptiku, zdánlivou dráhu, po níž se Slunce pohybuje (po naší obloze) během kalendářního roku. Ve skutečnosti je to ale naše Země, která obíhá okolo Slunce a tuto dráhu opisuje. To je také důvodem proč se ekliptika popisuje také jako rovina oběhu Země okolo Slunce. Úzká oblast po obou stranách ekliptiky byla dávnými astrology a hvězdáři rozdělena na dvanáct oblastí podle dříve pojmenovaných souhvězdí. A zde je právě kámen úrazu. Jde totiž o postavy z babylónských a řeckých pověstí, které se váží k nejstarším pozorovaným souhvězdím: Beran, Býk, Blíženci atd a končí Vodnářem a Rybami. Převažující symbolika zvířat proto také dala název zodiakální či zvířetníková.
Mýlka vědců, astronomů i skeptiků je způsobena v pojmoslovích: Souhvězdí a Znamení v rozlišení prostoru a času. Obě slova se sice týkají Berana, Býka, Blíženců, Raka až po Ryby, ale – Znamení a Souhvězdí jsou dva velice odlišné pojmy, byť mají totožná jména: Býk; Váhy, Štír, Beran, Střelec atd.
Souhvězdí jsou různě velká a Slunce (sledované pozorovatelem z nějakého místa na Zemi) se jakoby pohybuje v různě dlouhém období ekliptikou. Toto se v čase odehrává miliardy let a je ovlivňována precesí – náklonem zemské osy o 23.5 stupňů a všemožní chytráci, skeptici a spol. nyní „objevili Ameriku“. Vlivem rotace zemské osy – precese se souhvězdí na obloze posunují podle rotace osy Země a tak je to dnes úplně jinak, než před 2000 lety. No úžasný objev hodný opravdového bludného kamenu skeptiků. To už ale astrologové vědí mnohem déle, protože tento jev tisíciletí studují.
Pravdou je, že se oproti siderickému zvěrokruhu stejnojmenná znamení zvěrokruhu tropického za posledních cca 2000 let vzdálila natolik, že se v současnosti dost značně nekryjí. Astronomové moc dobře vědí, že se tento rozdíl bude ještě tisíce let zvětšovat a později zase snižovat až se opět překryjí, neboť „vrtící se Země jako dětská káča“ se dokola otočí jednou za necelých 26 000 let. Pravdou a faktem je, že to nebyli a nejsou současní astronomové, kdo celý tento pohyb pozorují a ví o něm. Posuny zvěrokruhů již znali dávní astrologové, kteří na to přišli, sledovali a pracovali s tím. Posun jarního bodu vlivem sklonu zemské osy o 23,5 stupňů – tedy „precesi“ znal již Hipparchos ve 2 století před Kristem. Astrologové tehdy již byli také hvězdáři. Dnes si někteří říkají astronomové a očekávají, že nás tímto svým „objevem“ posunu souhvězdí vlivem precese ohromí a zaskočí. Neuvědomují si, že astrologové o tomto jevu vědí dozajista déle než 2100 let. Tedy nic nového a objevného pro astrology, ne ale pro současné všemožné chytráky, skeptiky a slovutné astronomy, astrofyziky, kosmology apod.
A ejhle – jeden z dlouhodobě využívaných omylů všemožných skeptiků a vědců sloužící ke zpochybňování astrologie je pohyb Slunce souhvězdím Štíra, kdy se Slunce pohybuje tímto souhvězdím od 23. listopadu do 29. listopadu; To je objev – astrologie tedy nemůže fungovat. Souhvězdí se za 2000 let zásadně posunula. Zapomeňte na to v jakém znamení jste se narodili. Není to správně. My slovutní vědci to víme přesně a máme pravdu.
Podle astronomů a vlivem precese by astrologové (tedy i podle astrofyziků a skeptiků) měli brát v potaz, že se vedle souhvězdí prostírající se od Herkula na severu ke Štíru na jihu nachází OPHIUCHUS / HADONOŠ. Je to vlastně Asklepios (Aeskulap), řecký bůh a patron lékařů. Souhvězdí běžněji nazývají Hadonoš, který dělí toto souhvězdí Hada na dvě části. Jedná se o souhvězdí s mnoha zajímavými objekty, především kulovými hvězdokupami. Přestože souhvězdím prochází ekliptika, nepočítá se mezi zvířetníková (chcete – li zodiaková) souhvězdí.
Pokračujeme – li dále pak souhvězdím Střelce Slunce putuje od 18.prosince až do 19. ledna; souhvězdím Kozoroha prochází Slunce od 19. ledna do 16. února; Vodnářem poté Slunce prochází ve dnech od 16. února do 11. března a konečně souhvězdím Ryb se Slunce pohybuje od 12. března do 18. dubna. Proto tedy astrologie nemůže fungovat. Nesouhlasí to se souhvězdími a tudíž je astrologie vedle.
Klasickým vysvětlením astronomů a papouškujících skeptiků je následující citát z knihy:
Autor uvádí – cituji: (strana 160 až 163)
Zeptejte se kohokoli, v kterém znamení zvířetníku se narodil. Jen výjimečně někdo zaváhá, většina lidí odpoví obratem. Odkud se vzala jejich jistota? Oč se opírá víra astrologů v osudový význam znamení? A co vlastně jsou ta tajemná znamení? Odpovězme si alespoň na poslední otázku.“ „Dráhou (myšleno ekliptikou) po níž Slunce vykonává svoji roční pouť hvězdnou oblohou (Ekliptikou prochází středem pásu širokého 16 stupňů, nebeské promenády, po níž během roku procházejí kromě Slunce i Měsíce a planety). Tyto objekty byly od starověku pokládány za všeobecná božstva řídící věci pozemské a není divu, že právě jim věnovali hvězdáři nejvyšší pozornost. Onen 16 stupňů široký pás na hvězdné obloze se tradičně nazývá zvířetník (zodiak), protože většina souhvězdí, jímž pás prochází, jsou souhvězdí zvířecí. Proč právě 16 stupňů? Protože planety se na hvězdné obloze vzdalují nejvíce 8 stupňů na sever nebo na jih od ekliptiky (nepočítáme – li výjimečné odchylky Venuše nad 8 stupňů a nepočítáme li vůbec s planetou Pluto, jejiž dráha je skloněna o 17 stupňů k ekliptice.“
Souhvězdí, která svými hranicemi zasahují do pásu zvířetníku, můžeme z astronomického hlediska označit jako zvířetníková souhvězdí. Je jich 21 a jsou zde zvýrazněna historickými figurami podle Heveliova atlasu (17 století). V užším slova smyslu bývají jako zvířetníková označována ta souhvězdí, jímž prochází ekliptika (spíše zasluhují pojmenování ekliptikální souhvězdí). Je jich třináct a kromě dvanácti obvykle vyjmenovávaných souhvězdí (Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář a Ryby) sem patří také Hadonoš (Opchiuchus). Slunce prochází Hadonošem 18 dní, kdežto sousedním Štírem jen 7 dní; astronomicky vzato patří tedy Hadonoš do zvířetníku a k ekliptikálním souhvězdím zcela nepochybně. Pro astrology však Hadonoš není to pravé zvířetníkové souhvězdí. Ostatně, která souhvězdí jsou „ta pravá“, když jsou všechny beze zbytku jen výtvory lidské fantazie?
Dávné civilizace vytvářely různá obsazení zvířetníku, a to nejen zvířaty, ale i jinými figurami, rozdílně velkými a různě pojmenovanými, avšak se stejným záměrem: sledovat pohyby sedmi „planet“ (to je Slunce, Měsíce a pěti jasných planet) na pozadí „stálic“, tj. hvězd, které se navzájem pohybovaly. Pro snadnější určování poloh hvězd bylo výhodné nějak pojmenovat vybrané části zvířetníku a vyznačit si je skupinami jasnějších stálic (původně souhvězdí). Našlo se však důmyslnější řešení. Ve druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem zavedli Řekové rozdělení ekliptiky a s ní i celého pásu zvířetníku na dvanáct „znamení“, tradičně udržované dodnes. Ekliptiku rozdělili na 12 stejných dílů po 30 stupních a každá dvanáctina ekliptiky (čili znamení) dostala své jméno podle souhvězdí, do nějž tehdy větší část spadala. Každé znamení dostalo svou značku, grafický symbol. Tyto symboly a s nimi i rozdělení zvířetníku na 12 dílů – znamení, rovněž ukazují naše mapy. Od samého počátku tu byl (a dodnes je!) zřetelný rozdíl mezi pojmy souhvězdí a znamení: souhvězdí jako složitě ohraničená část hvězdné oblohy a znamení jako matematicky přesně určená část zvířetníku. Na tehdejší dobu to bylo docela praktické. Každé znamení se dále dělilo na 30 dílků po 1 stupni, a když se třeba řeklo, že Jupiter je na 15. stupni znamení „Lva“, každý hvězdář hned věděl, kde to je. Jenže v tom byl – a je stále větší – háček! Když chcete rozdělit kružnici, v našem případě ekliptiku, na dvanáct dílů, musíte začít v nějakém počátečním bodě. Za počátek pro znamení byl zvolen tzv. jarní bod, v němž Slunce překračuje nebeský rovník a přechází na severní polokouli (začátek astronomického jara, 20. až 21. března.
Když staří hvězdáři před dvěma a půl tisíci lety dělili ekliptiku, ležel jarní bod s první dvanáctinou ekliptiky v souhvězdí Berana (Aries), takže první znamení přirozeně dostalo jméno i symbol Berana. Právě zde je onen háček: jarní bod se totiž po ekliptice neustále posouvá“ Příčinou je precesní pohyb zemské osy: Země se chová jako roztočený setrvačník (znáte „káču“?), rozkývaný gravitačním působením Měsíce a Slunce. Zemská osa postupně míří do různých míst vzhledem ke hvězdám a opisuje mezi nimi kružnici o poloměru 23,5 stupně, kterou oběhne jednou asi za 26 000 let. Spolu s osou se samozřejmě kývá vzhledem ke hvězdám i rovník, tj. jednak zemský rovník, jednak rovník nebeský, ležící na nebi přímo „nad“ rovníkem zemským. Jestliže se mění poloha nebeského rovníku na hvězdné obloze, pak se ovšem mění i poloha jarního bodu na ekliptice a zároveň polohy všech znamení vzhledem k souhvězdím. Jako příklad jsme uvedli, že „Jupiter je na 15. Stupni znamení Lva“, ale měli bychom k tomu ještě dodat letopočet, aby bylo jasné, kam se Jupiter promítá na pozadí hvězd. Před dvěma a půl tisíci lety bylo uvedené místo na ekliptice v souhvězdí Lva, kdežto v současné době by „Jupiter“ svítil v souhvězdí Raka.“
Dále autor uvádí – cituji: „Když si tedy chce člověk obstarat třeba přívěsek na krk se „svým“ zvířetem, asi by se neměl spokojit se zjednodušeným výběrem znamení zvířetníku podle data svého narození, ale měl by spíše zjistit, v kterém souhvězdí zvířetníku tehdy Slunce opravdu stálo. Ani to však nemusí být to pravé, protože podle některých profesionálních astrologů má určující vliv na člověka znamení, které v okamžiku jeho narození právě vychází nad obzor. Pro jistotu bude vhodné zakoupit dva nebo raději hned tři různé přívěsky (náušnice, madailonky, trička, hrníčky, … výběr na trhu je nepřeberný). Čtenář nechť laskavě promine autorovi tento poněkud nevážný odstavec, ale v 21. století jsou astrologické pošetilosti skutečně dobré tak nejvýš pro zábavu. Astrologie staví na víře, ale soudný člověk dnes sotva uvěří, že několik nahodilých směrů v prostoru určuje naše osudy. Víra v tajemné vlivy jakýchsi konstelací planet ve zvířetníku patří do dávné minulosti. Tím není řečeno, že žádné kosmické vlivy na Zemi a její obyvatele neexistují; samozřejmě existují a astronomové je intenzivně studují. Jsou to především vlivy Slunce na zemskou magnetosféru, atmosféru, biosféru apod., o nichž se zmiňujeme.“ „Dobře známé jsou i gravitační vlivy Slunce a Měsíce na vodní masy, přílivy a odlivy. Díky vědeckým poznatkům a zákonitostech těchto jevů můžeme jejich projevy stále spolehlivěji předpovídat. Nejsou však sebemenší důkazy ani důvody k předpokladu, že z poloh kosmických těles lze předpovídat životní příběhy či vlastnosti lidí.“ – konec citátu astronoma a autora výše uvedené knihy.
Pejsek s kočičkou by ten dort nedokázali lépe smíchat. Autor si vůbec neuvědomuje, že míchat souhvězdí a znamení je jako míchat do dortu botu s fusaklí, měl by se nejdříve seznámit se základy astrologie, neboť astrolog stále pracuje s tropickým zvěrokruhem. Nikoli se zvěrokruhem smyšlených souhvězdí. Astronomové a různí ti chytráci se skeptiky užívající tohoto otřepaného i obehraného důvodu by se měli raději seznámit a nastudovat základní principy astrologie, než si začnou hrát na všeználky. Jak vyplývá z výše uvedeného – význam v astrologii mají znamení a ne smyšlená souhvězdí! Nenechejte si tento nesmysl vsugerovat. // Mimochodem jednotlivé stálice-hvězdy v souhvězdích se za nějaký čas od sebe navzájem posunou, změní své polohy, takže současná smyšlená souhvězdí po určité době budou vypadat úplně jinak.//
Z čeho vychází tropický zodiak?
Pokud určujete polohu Slunce i dalších těles pomocí stupňů tropického zvěrokruhu, začínající jarním bodem, potom je skutečně šuma fuk, jaká je jejich pozice vůči mnoha nebeským souhvězdím od sebe mnohdy různě vzdáleným. Autor by si měl být vědom, že smíchat nesouvisející měřítka dohromady je v samé podstatě nesmysl.
Tropický zodiak není připevněn k různě velkým a vzdáleným souhvězdím, ale vychází a je vypočítán podle ročního slunečního cyklu. Aby to bylo srozumitelené – znamení Berana začíná v bodě kde je začátek jara, což je „jarní bod“ – průsečík ekliptiky a nebeského rovníku. Den rovnodennosti kde stojí Slunce. (Druhý den rovnodennosti je přímo naproti v bodě ve znamení Vah). Od jarního bodu ve znamení Berana se vypočítává oněch dvanáct stejných 30 stupňových úseků (označovaných jako znamení) na ekliptice. (Proto lze kruh rozdělit do dvanácti stejných 30 stupňových úseků.) Tak se dostaneme k celému tropickému zvěrokruhu, který nemá nic společného (mimo názvů) se souhvězdími o nichž autor tak „zasvěceně“ píše jako o souhvězdích (např.: Hadonoš). Tropický zvěrokruh je de-facto měřítkem času. Tedy nikoli prostoru a souhvězdí. Bodem podzimní rovnodennosti je počátek znamení Vah.
Dny slunovratů jsou potom dány znamením Raka pro léto a zimním slunovratem je bod ve znamení Kozoroha. Tak se dostáváme k oběhu Slunce všemi znameními ve zvěrokruhu (i v grafickém vypodobnění – horoskopu) v průběhu kalendářního roku. To je to z čeho astrologie vychází. A proč se to jmenuje zvěrokruh tropický? Je to odvozeno z řeckého slova tropos (což významově souvisí se slovy, vracet se, obracet se) užívané ve staré řečtině. Člověk by od vysokoškolsky vzdělaných vědců a slovutných astronomů předpokládal znalost tak primitivní a triviální věci – rozdíl mezi prostorem a časem.
Tak ještě jednou – VÝZNAM V ASTROLOGII NESOU ZNAMENÍ! Rozhodně ne souhvězdí byť mají totožná pojmenování.
Trocha té nezkomolené ale skutečné historie astrologie.
V Mezopotámii ustoupil kult Země již v šerém dávnověku nadvládě hvězd. Do budoucna platily nebeská klenba jako sídlo bohů a Slunce jako vládce jasného dne. Měsíc převzal na sebe nejen tajemnou noc, nýbrž také většinu oblastí „ženského“ světa, od milenců po mágy, od strážkyň ohně krbu až po matky s dětmi. Ženy se stávali kněžkami vznikajících, často podzemních jeskyních chrámů, a ocitaly se tak v situaci, že vskrytu udržovaly tajemnou souvislost mezi kopulací, početím a narozením; v tom spočívala moc žen. Když byla některá z nich těhotná, odebrala se do svatyně, kde byla uctívána Velká matka, strávila tam čas až do slehnutí a vystoupila znovu na světlo a před muže, až když nově narozený lidský život, který držela na svých prsou, mohla prezentovat jako „zázrak“. V ruinách chrámu na Maltě (4600 – 2500 před n.l.) může člověk ještě dnes vidět prohlubně, u kterých se rodičky v podřepu pevně přidržovaly. Kněžky Velké matky také z božského vnuknutí vyjadřovaly stanoviska ohledně potomstva, dobra a žalu svého lidu. Protože téměř všechny národy v této rané době vývoje astrologie žily v sousedství moře, muselo dojít k tomu, že člověk objevil moc měsíčního božstva prostřednictvím mořského přílivu a odlivu. Vlhký živel byl také pokládán za vstup do vnitřního spojení Měsíc / žena. Se změnou obyvatel Země z lovců na pastevce se zaměřovalo sledované souhvězdí a hvězd stále více na střídání údobí horka a chladu a na přírodní katastrofy, jako jsou záplavy a období sucha. Pozorování jejich pravdidelného, přesto se měnícího výkyvu vyzdvihovalo důležitost životní zkušenosti pro každodenní život lidí a zvířat (což později vedlo k „lidovým kalendářům“), avšak nevysvětlitelnost působení hvězd je pozvedla k božstvům, která se vyplatí rozveselit nebo chlácholit. Tak povstala hvězdná božstva. Představa o přemocných „Nebesích“ se dochovala až dodnes téměř beze změny. S rolnictvím, vlastnictvím půdy a pevnými obydlími začala starost o úrodnost půdy a získání sklizně. Ze strachu před budoucností povstala tradice obětí, tedy pokusu smírně naladit božskou moc. Jak bylo běžné v archaických kulturách, byli přirozeně obětováni lidé, neboť bohům náleží jen to nejlepší. Především pod tímto zorným úhlem – aby byla nebeská moc uspokojena – se rozvíjelo stále intenzívnější pozorování nebe a tím i hvězd. Přitom se začal vytvářet názor o „vztazích“ jako blahovolnost a trest v působení nebeských těles na události na Zemi. Postavy archaických zvířecích božstev byly přenášeny na nebe, neboť lidé tehdy věřili, že se opět vrátí v určitých hvězdných obrazcích. Tato přenášení patřilo k náboženskému umění, tak se prostřednictvím vědění a prorokování etablovala kasta kněží, a to vedle knížat, kteří vládli silou své armády mečů.
Nejranější známé stopy učení o účinku hvězd se naleznou u sumersko-akkádských národů na území Babylonie, dnes iráckého Meziříčí, asi od třetího tisíciletí před n.l. Do té doby byl osud králů a národů čten z věšteckých znamení. Zachovalo se 70 hliněných tabulek s klínovým písmem, známých pod jménem Emima Anu Enlil. Asyřané, nástupci Sumerů mezi řekami Eufrat a Tigrid, byli patrně prvními, kteří rozvinuli ranou formu astrologie. Zlomky záznamů z období vlády Sargonu z Akkadu (Mezopotámie, asi 2350 až 2295 př.n.l.) poukazují již na intenzivní zájem o oběžnice, planety.
Konec matriarchátu
S přenesením tvarů zvířat na hvězdnou oblohu a s uznáním jejich božskosti se pravděpodobně etablovalo nové, mužské společenství kněží, které přistupovalo k oněm novotám otevřeněji. Zřizovali své observatoře tak vysoko a nebi tak blízko, jak jen bylo možné, a prostřednictvím pozorování a výpočtů získali výhodu nad kněžkami z jeskyní. Pravidelný výskyt hvězdných konstelací jim byl vodítkem pro setbu a sklizeň, s jehož pomocí se mohli chopit ochranných opatření proti žáru, zimě, období dešťů a sucha. Roční dráhu Slunce bylo možné sledovat v účinkování zvířecích božstev, tak jak se předváděla raným národům v jejich regionu na severní obloze. Tak vznikla prstencová posloupnost hvězdných obrazců, ze které se později stal zvěrokruh.
První jmenovitě známé kompendium Babylóňanů o astronomických pozorováních, Mul-apin, popisuje ještě 18 různých konstelací na hvězdné obloze: „… podél stezky, kterou proběhne Měsíc za měsíc, přičemž je svazuje…“ Vznik textu se odhaduje do doby nejpozději 1000 př.n.l. a jsou v něm zmíněna kromě známých konstelací, ještě tato seskupení: Plejády, Orion, Perseus, Vozka, Pegas a Velryba.
Dvanáctidílné rozdělení zvěrokruhu, které se později prosadilo bylo zvýhodněno již čtyřmi body zlomu dráhy Slunce. Nyní bylo třeba dotvořit představy tohoto dění, a to vzali do svých rukou kněží „nového vědění“. Nejpozději v tomto období ženám vyklouzlo pečlivě střežené tajemství o zplození a narození. Jakmile se muži chopili své funkce „zploditelů“, byla moc žen jako dárkyň života brzy u konce. Toto poznání de-facto a neodvolatelně ukončilo matriarchát. Místo posvátného božského Býka, který dobrovolně sestoupil na Zem, ji prostoupilo znásilnění Beranem. Patriarchální ozvěna byla nemilosrdná a trvá dodnes. Symbol Slunce (muž, oheň meč) – umocněný vzduchem (duchem) – se prosadil proti Měsíci (žena, voda, duše) -, který se mohl spolehnout jen na Zem.
Nikoliv náhodou byl tehdy (nejpozději 2500 př.n.l.) – při změně ze ženského znamení Taurus do patriarchálně martovského znamení Aries – stanoven nový začátek zvěrokruhu novým, mužským symbolem. Astrologický rok se začínal s jarním bodem rovnodennosti a dodnes si podržel toto určení. Trvalo však ještě dlouho, než definitivně došlo k současnému označování a k dnešním charakteristikám působnosti.
Kruh zvířat
V těchto raných dobách se astrologie už dávno usadila také na horním toku Nilu. Zásluhou Egypťanů je nepochybně zavedení matematiky do astrologie, sice na základě zanedbání planetárních božstev, avšak její pěstování bylo pokládáno za víc než kult. Jména zvěrokruhových znamení byla často převzata podle hvězdných obrazců na severní obloze.
Řekové pojmenovali pořadí souhvězdí „Zodiakos kyklos, (cyklickým) kruhem zvířat“. Také tento pojem se udržel beze změn, ačkoli se zvěrokruh skládá téměř z poloviny z mimořádných archetypových lidských postav, které byly nahlíženy jako polobožské:
Střelec (lovec, vlastně kentaur, tedy napůl člověk, napůl zvíře); Vodnář a Blíženci jsou každý symbolem osobité povahy a božských úkolů, které jsou mužské podstaty, zatímco ženskost zastupuje buď Panna jakožto volba mezi domácím sporákem a obětí, nebo Váhy jakožto symbol ochránkyně „práva“, kněžky bohyně, jež byla už dávno zbavena moci. Obě znamení jsou posledními ženskými doménami ve zvěrokruhu.
Býk a Beran symbolicky odpovídali nejčastěji stádním tvorům provázejícím člověka. Rokem 2420 př.n.l. již lze datovat uctívání býka – boha počasí (a rohatého božství) – v oblasti Blízkého východu.
Dvě další znamení jsou Lev a Kozoroh, které vyznačuje prostředí divočiny a nezkrocenost. První je znamením královské moci, zatímco „Kozoryba“ jako by se ohlížela do mytologické minulosti.
Vodní znamení Rak a Ryby reprezentují všechno to živé, co by nemělo uniknout domácímu (= našemu) porozumění, všechno to, co se člověku stává „ne-domácí“, cizí, co člověk nevědomky odmítá a co se tak propadá do jeho podvědomí a nevědomí. Žádné znamení však nezosobňuje tuto oblast tak symptomaticky jako Štír – jako falický jedovatý osten (jeho mužské komponenty) vzbuzující fascinaci a strach.
Nebeští poutníci
Z doby okolo 2700 př.n.l. pochází první stupňovitá pyramida v Egyptě. Ve 4 dynastii byly zřízeny první monumentální stavby-kalendáře, okolo roku 2550 př.n.l. Cheopsova pyramida v Gíze. Pomocí jejich hran se dala přesně stanovit ekvinokcia (rovnodennosti). Také jinak se vztahuje její struktura k astronomickým záležitostem, například již její základové obrysy korespondují s obvodem Země. Podobně později vznikají stavby Abú Simbel stejně jako hyporstylos v Karnaku (nezameňovat s bretaňským místem Carnac), kde každý ze 134 sloupů síně je zaměřený podle astrologických hledisek. Její budovatel faraon Ramese II. (1290 – 1223 př.n.l.) stanovil zavedení kardinálních znamení (Beran, Rak, Váhy, Kozoroh) jako body slunovratu. Již tehdy byl rok stanoven na 365 dnů a každý sektor zvěrokruhu rozdělen do tří dekanů (jejichž výměra má pohyblivé desítkové úseky, takže při 360 stupních odpovídají obvodu kruhu segmenty o deseti stupních).
Z knihovny Aššurbanipala z Ninive (668 – 626 př.n.l.) pravděpodobně pochází 4000 astrologických klínopisných tabulek, které se datují rokem 2000 př.n.l., vztahují se však k mnohem starším událostem. Jsou jedním z nejmladších svědectví, jak lidé registrovali ve velkých časových obdobích nebeské konstelacea jejich „posloupnost“, aby v případě jejich návratu, tedy při stejné nebo podobné konjunkci byli připraveni na očekávané konsekvence. Když Aššurbanipal zemřel jako poslední asyrský král, přešla vláda na Chaldejce z jihu Mezopotáie. V prostředí kasty kněží začala doba rozkvětu astrologie. Dodatečně bylo k vládnoucímu páru Slunce a Měsíce přiřazeno pět nebeských těles obklopujících Zemi, definitivně jim byl určen konkrétní „vliv“ a přiřazení k určitému božskému principu. Hlavním božstvům Slunci a Měsíci byl přičítán tak velký význam, že měla dokonce rozlišení i během svého cyklu, popřípadě během svých fází:
Dalším božstvům – planetám příslušelo především, aby se ve své moci odlišovala, takže tvoří tyto principy:
Hermes / Merur pro (rychlou) změnu, případně ambiguitu (dvojznačnost, neurčitost), pro protiklady a jejich kompenzaci, pro hodnotovou nezávaznost až frivolnost (Hermes, zprostředkovatel a posel bohů).
Afrodite / Venuše pro vzájemnou lásku pohlaví, stálé štestí prostřednictvím rodinné harmonie, pro viditelné bohatství, slavnosti, štědrost a skvosty.
Ares / Mars pro válku (mezi pohlavími a také válečné rozmíšky s nepřáteli), pro agresi, vzdor, smysl pro čest a věrnost, úrazy a stálé nebezpečí.
Zeus / Jupiter pro vládu, bohatství vědomostí a moci, trvání a rozmnožování hodnot, pro otcovský přístup a odměňování – pokud mu však jde o zachování majetku takovým způsobem.
Kronos / Saturn pro výchovu a dobré mravy, právo a soudcovství, přísnost a trest, pro moudrost a stáří. Konzervativní v chování a ortodoxní v myšlení, často přiládá puritánské měřítko – až do perverzní nepřirozenosti.
Těmto „planetárním bohům“ byly v pozdějším průběhu dějin přiděleny pevné domicily (domy). Každý z pětice obdržel dva takové, jeden pro den, jeden pro noc. To mohlo vyplývat z fenoménu Venuše, neboť se původně pokládaly večerní hvězda – Večernice (Hesperos) – a ranní hvězda – Jitřenka (Fosforos) – za dvě různé hvězdy.
Donedávna se pokládala existence lunárně-solárního kalendáře za jistou teprve od 3. dynastie z Uru, tedy od roku 2100 př.n.l. Avšak objev královského archivu z Elby (Sýrie) ukázal, že dělení do dvanácti lunárních měsíců muselo být zahájeno už uprostřed třetího tisíciletí. Čtyři lunární fáze (od novoluní přes přibývající srpek sedmého dne, úplněk 14. dne, ubývající Měsíc 21. dne až k jeho „zmizení“ 28. dne) byly dokonce už velice přesně známy. Dny chybějící do slunečního roku byly pokaždé nastaveny, někdy na začátku, někdy na konci roku, pokud možno tak, že to lunárnímu cyklu nezpůsobilo žádnou škodu. Také Slunci byla vzdána pocta přidělením čtyř tříhodinových úseků navíc v rámci rozvrhu dne a noci. Záhy tak vznikla tradice religiózních kultovních úkonů k uctění času, uspořádání, které se dodnes odráží v křesťanských mnišských řádech prostřednictvím hór – liturgických hodinek určených k motlitbám a čtením.
Čtyřiadvacetihodinový den byl zaveden okolo roku 1700 př.n.l. Dráze Venuše věnovali velkou pozornost prokazatelně první Sumerové, potom Babylóňané, a to v rámci svých místních označení (Innana / Ninnsana / Ištar). Zda její ekliptika byla rovněž využita (jako například v indických kulturách v Asii), není známo, stejně jako role čtyř ostatních planet – Jupitera, Saturnu, Merkuru a Marsu, ačkoliv se dá usoudit na jejich jména z archaických představ o jejich účinku. Podchycení astronomického dění a provozování tajného umění výkladu zůstalo vyhrazeno chrámovým observatořím, současně se „posvátná věda“ věnovala výlučně blahu státu a krále. Tak se stala astrologie tajným učením a její konotace ji prováděly všemi časy až do dnešních dnů.
počet zobrazení: 3046
